Ve světle událostí posledních tří čtvrtin roku se začínám čím dál častěji setkávat se dvěma jevy, které nepovažuji za zcela pozitivní. Provazová komunita se v ČR rozvíjí poměrně intenzivně a rychle, což je pozitivní, ale nese to sebou i negativní důsledky a dvěma z nich bych se v tomto „zamyšlení“ rád věnoval. Jde o přílišnou rychlost učení a řadu důsledků tím způsobených.
Je pochopitelné a jasné, že nelze v Evropě, ČR nevyjímaje, používat stejné tradiční metody výuky jakými se učí shibari v Japonsku. Je to dáno jak rozdílem kulturních tradic, tak i podstatou určitého schématu myšlení a zavedeného způsobu učení se novým věcem. Druhým úhlem pohledu je také to, že každý student se učí jinou rychlostí. Výuka vázání by se dala nejlépe přirovnat jako výuka řemesla. Ono to v podstatě takové „řemeslo“ i je. A jako každé řemeslo má svoji „teoretickou“ i „praktickou“ stránku.
Čím dál častěji vídám „oběti příliš rychlého učení“. Utvořila se již poměrně velká skupina lidí, kteří začínali před necelým rokem a absolvovali již velký počet workshopů a setkání a nabrali spoustu vědomostí. Přirozeně je ženou kupředu motivy jako je hlad po vědění, touha dovídat se víc, co nejrychleji se dostat k závěsným praktikám, módní trend, atraktivita obsahu workshopů apod. …to vše je „přirozené“ koneckonců žijeme v uspěchané době, tak se to minimálně takto jeví.
Důsledky? Projevují se různě. Ty společné jsou například ztráta motivace, protože „závěsy jsou na jedno brdo“ nebo ztráta či omezení kreativity vázání samotného, tím i tlumení vlastního vzájemného prožitku. Vázání přestává být tolik atraktivní jako dříve.
U těch, co vážou, je k vidění při volném vázání problém rozhodnout se a vybrat tu „správnou“ techniku vázání pro danou chvíli. Pokusy o skloubení zcela odlišných způsobů vázání a dost často i chyby v základních úvazech. Důvodů, proč k něčemu takovému dochází, je hned několik: příliš informací o příliš velkém množství způsobů vázání a nedostatek tréninku. Přestože je vázání zejména spojením dvou partnerů prostřednictvím unikátního média, jako je právě provaz, stejnou váhu má pečlivost, cit pro detail, sebereflexe a schopnost odhalovat vlastní chyby při vázání a umět je vyřešit a adaptovat se.
Modelkám se důsledky způsobované rychlým načerpáním informací nevyhýbají také. Asi tím nejnebezpečnějším aspektem je, že příliš rychlým postupem k závěsným praktikám nemusí jejich vlastní tělo udržet „tempo“ učení a uměle si tak zvýší riziko zranění. Co je intenzitou důsledku možná horší, je i ztráta motivace či atraktivity vázání. Někdy mohou nastoupit i pocity jistého stereotypu, kdy již modelka očekává jednotlivé části a postupy vázání apod.
Proto každému, s kým se setkávám a je teprve za začátku poznávání provazů, radím nespěchat a svůj rozvoj si patřičně užít a věnovat i pozornost umění překvapit partnera, nesklouzávat do stereotypů a rychlým postupem se nepřipravit o kouzlo poznávání tak pestrého světa. Není kam spěchat a není důvod se snažit naučit úplně vše. Stavte na tom, co je Vám blízké, co se dobře váže, co je příjemné na pocit, co vyhovuje…prostě jděte přirozenou cestou i tempem.