Nejen nedávné události v mezinárodní provazové komunitě probudily jedno téma k zamyšlení, které již nějakou dobu nosím v hlavě. Je to dobrovolnost při samotném aktu nejen vázání, ale dalo by se říci i jakémkoli způsobu hraní v oblasti bdsm obecně. Zcela jistě se v tomto tématu setkáváte s dvěma, řekl bych hlavními, pojmy, jako jsou SSC a RACK.
Nicméně já se v tomto tématu budu věnovat spíše „zamyšlení“ nad vlastním pohledem na hranici dobrovolnosti a co osobně beru jako správné a co již je za mojí osobní hranicí tolerance. Na věci jako je vázání, spank či jiné aktivity mezi lidmi, ať už dominantní vs submisivní nebo jen „rozdávající“ a „přijímající,“ vnímám vždy takový vztah jako vztah, který je vyvážený minimálně po stránce hranic tolerance, intimity, důstojnosti a ochrany zdraví fyzického i duševního.
Přestože velká část vztahů v bdsm i provazové komunitě je o dominanci a submisivitě. Ve většině z nich vídám právě onu vyrovnanost respektu vzájemných hranic. Proč tomu tak je? Hlavním důvodem je zejména to, že porušení oněch hranic znamená v drtivé většině ztrátu důvěry mezi zúčastněnými lidmi a tím i velmi vážné narušení, ne-li úplný rozpad vztahu. Takové hranice „tolerance“ jsou samozřejmě vždy velmi individuální záležitost u každého jedince, ale o tom je právě jeden ze základních kamenů takových vztahů a to je komunikace. Potažmo jde hlavně schopnost si mezi sebou o těchto hranicích vzájemně promluvit a respektovat je. A právě v těchto hranicích by měli mít partneři vždy jistotu.
Samozřejmě nic není statické, lidé a jejich preference a chutě se mění, tak jako třeba u lidí masochisticky založených se kupříkladu posouvá hranice bolesti, tak stejně se mění i preference u kohokoli v jakékoli oblasti. Kdybych měl uvést konkrétní příklad z oblasti vázání, tak začínající modelka, která třeba váže pravidelněji zjistí, že časem její tělo získává na odolnosti a obdobným způsobem se mění i vlastní pocity z vázání. Takže věci, které dříve byly nesnesitelné už třeba nejsou, nebo naopak jsou dokonce i příjemné.
Jádro celé věci je v tom, že bez ohledu na zkušenosti máme tendenci spoléhat na odhad, ať už s pravidelným partnerem či s rostoucími zkušenostmi. A to je jedna z nejzákladnějších chyb, kterých je možno se dopustit a která může mít i velmi fatální následky. Proto jsme zpět u komunikace a toho, naučit se mezi sebou bavit o hraničních věcech otevřeně beze studu a obav a naučit se toto vnímat nejen jako běžnou součást života, ale projev zájmu na tvorbě atmosféry bezpečí.
Spoléhat se pouze na odhad je jako snažit se zachytit prostorové vnímání pouze jedním okem. Navíc když se k tomu přidá jistá „vztahová“ rutina a setrvačnost, je to doslova říkání si o velký problém. Nejsme neomylní, a myslím, že tomu touto cestou nemusíme napomáhat. A přesto, že spousta aktivit ve vázání i bdsm obecně je o dotýkání se hranic, jejich posouvání či mírném překračování, jde vždy právě o dobrovolnou a oboustranně odsouhlasenou mez a na to by se nemělo zapomínat.
Ne nadarmo se říká: „Myslet znamená houby vědět“. A s povědomím o hranicích partnera je to stejné. Osobně raději jdu v otázce respektu hranic raději cestou „na jistotu a s rezervou“. Překročení hranic intimity může nezřídka znamenat velké šrámy na duši, které se ani nemusí hojit a někoho takto poznamenat na celý život. Je velmi těžkým prohřeškem a znamená většinou rozpad vztahu jako takového. Ještě nebezpečnější je myslet si, že nějakou danou situaci partner/ka zvládne fyzicky, může mít fatální následky. Osobně raději tisíckrát „zkazit“ prožitek než kvůli „dokonalému“ prožitku si zkazit život. Naopak o to zajímavější je najít tu správnou a bezpečnou cestu k onomu dokonalému prožitku.
Nežijeme v ideálním světě, ani si jej nesnažme idealizovat, ale ať už s provazy či jinými nástroji pohybujeme se v oblasti s velkou mírou různých rizik a přesto, že je hra s nimi velmi opojná, měly by být dostatečným důvodem ke každodennímu zamyšlení a důslednému zvážení, kdykoli se s nimi setkáme. Prostě hrát si bezpečně neznamená hrát si bez fantazie. Akorát ne každá „zkratka“ je tím nejvhodnějším řešením k vytyčenému cíli.
Jedna malá vsuvka z nedávných událostí: Právě v nedávné době proběhlo komunitou na FetLife několik různých afér a ukázalo se, že principy sociální sítě fungují všude stejně. Nicméně co si mohu pochvalovat, respektive se mi líbí, je postoj provozovatelů a tvůrců tohoto prostředí, který striktně zakazuje kohokoli veřejně obviňovat a brát si komunitu jako nástroj poroty, soudu i kata. Považuji to za jediný rozumný přístup, zvláště pak při věcech tak závažných jako je nekonsenzuální chování ve formě znásilnění apod., kdy by takové věci měly řešit soudy a zejména zúčastnění a ne aby se mezi události dvou lidí montovali jiní, kteří se s nimi ani v dané době neznali. Neznamená to lhostejný přístup k takovým věcem, ale správný a účinný způsob jak donutit lidi, aby řešili tak citlivé věci správnou a regulérní cestou a ne formou křivých obviňování, domněnek a poškozování pověsti.
Jsem toho názoru, že v extrémních situacích jako porušení konsenzuality je třeba nebýt lhostejný, ale tak stejně není správné řešit takové věci bez důkazů veřejně, místo na institucích které jsou k tomu určeny. Zní to možná idealisticky, ale k čemu je právo pokud jej nedodržujeme, neřídíme se jím a ani se ho nechceme domoci.